Byla zima...

Tak jsme si prožili opravdovou zimu. A to bylo v prosinci řečí, že snad nebude ani trochu mráz a že půjdeme rovnou do jara. A příroda nám ukázala, co umí, teploměr se za oknem klepal zimou, nejnižší teplotu na něm jsem zaznamenal mínus sedmadvacet...

Nebylo to jednoduché, vylézt zpod peřiny, natož ještě někde venku pobývat a pracovat.
Proto jsem litoval a obdivoval třeba chlapy, vlastně Chlapy s velkým Ch, kteří v nedělním podvečeru při mínus dvaceti kopali u chodníku a spravovali prasklé vodovodní potrubí.
A nebo řidiče posypových vozů a fréz, co jezdili skoro bez přerušení a i moderní technika byla krátká na vánice...
Ale co mne zaujalo z téhle děsivé zimy snad nejvíc a já zalitoval, jako už několikrát, že něco podobného zrovna nemám možnost fotograficky zadokumentovat.
Po ulici jel dvoukoláček se znakem Městských technických služeb, tažený jedním postarším pánem v oranžové vestě. Na fůře byla hromada štěrku se zapíchnutou lopatou.
Druhý, podobně postarší pán v podobné vestě šel po chodníku vedle, občas si z hromady nabral trochu štěrku na druhou lopatu, kterou si nesl pod paží a pak z té lopaty rozhazoval hrstičky posypového materiálu na zledovatělý chodník.
Oba kráčeli rozvážným krokem. nezávazně spolu debatovali a mizeli kamsi do dáli.
Tak jsem si říkal, je to krásné, tolik vynálezů se už objevilo, létá se za hranice Sluneční soustavy a stejně se na takové věci nejlíp hodí dva dědečci a dvě lopaty...